KDO  JSEM?

 

Jsem nadšená podporovatelka všech, kteří, stejně jako já, věří na vědomý přístup k životu a jako jeho nástroj si vybrali jednoduchost a kreativitu.

 

Kdo jsem? Otázka za milión. Otázka, která mě dnes už netrápí. Pochopila jsem, že nepotřebuji jednoznačnou odpověď a to je mé vítězství. Došlo mi, že správné otázky jsou v pořádku, jakkoliv dlouho zůstávají bez odpovědi

 

Kdo jsem? Podobně se mě ptali, když jsem byla malá. Kým chceš být? Až vyrosteš? A já ... nevěděla. Nemohla jsem si vybrat. Záviděla jsem všem spolužákům, kteří přesvědčivě tvrdili, že chtějí být doktorem, baletkou, kosmonautem.... A trápilo mě to. Říkala jsem si už tenkrát, jak to musí být báječný vědět, kým chci být. Já nevěděla a nevěděla jsem to dlouho. 

 

Objevovaly se pocity nejistoty, myšlenky, že je se mnou něco špatně. Obzvlášť významně je pak posilovaly věty "Proč jsi tak nerozhodná!" a "Jsi snad už dost stará na to, abys věděla, čemu se chceš pořádně věnovat!" Nevěděla jsem. A zároveň jsem se pouštěla do spousty nových věcí, které mě zajímaly a bavily. Vrhala jsem se do nich po hlavě a nořila se do hloubky. Jenže ... expertem jsem se nestala. Stále jsem nedokázala říct, kdo jsem. Jednou větou, tak aby mě vystihovala.

 

Než nastala chvíle, kdy vím, hodně jsem se snažila, abych nějak vyvážila ten pocit nedostatečnosti a méněcennosti, který se dostavoval tím častěji, čím jsem byla starší. Mezi nejrůznějšími technikami seberozvoje mě oslovil vědomý přístup k životu. Uvědomování si jedinečnosti života. A také názor, že si jej tvoříme sami vlastními myšlenkami a na nás záleží, jakou podobu bude mít. Při pohledu zpět na všechnu tu nejistotu a sebezapření jsem se rozhodla pro změnu.

 

Základem vědomého prožívání je všímavost a tu jsem začala trénovat při studiu fotografie, která je esencí okamžiku. Pohled skrz hledáček foťáku mi dovoluje vnímat podstatné, soustředit se na jediný záběr. Zjednodušit celý svět na jedinečnou výpověď o něm.  Postupně jsem trénink rozšířila i na další činnosti a s úžasem jsem zjistila, jak opojné třeba  je vědomě stát v poli. Cítit pevnou půdu pod nohama, vítr ve vlasech a sílu okamžiku.

 

V takových chvílích si často opakovaně vybavuji scénu z filmu Americká krása. Je to záběr igelitového sáčku poletujícího ve větru. V těch několika minutách se nic jiného neděje. Jen hudba a vítr unášející kousek igelitu. Vybavuji si, co jsem tenkrát jasně cítila - že jednoduchost, tajemství a krása spolu velmi úzce souvisí.

 

Co mě pak ovlivnilo zásadně, byla má téměř deset let trvající práce interiérové designérky. Cestou skrze všechna ta výsostně soukromá území mých klientů jsem si začala uvědomovat, jak moc prostor, který obýváme, zrcadlí naši duši, je jejím vyjádřením, jejím příběhem. A ten je tím čitelnější, čím je samotný prostor jednodušší. Od tohoto poznání byl už jen krůček k zájmu o minimalismus, esencialismus a zjednodušování jako celkový přístup k životu. 

 

A kdo tedy jsem? Jsem návrhářka interiérů, fotím, píšu- to je má tvář obrácená ven k světu. Coby introvert se celoživotně věnuji nalézání vnitřní rovnováhy a dlouhodobě se nacházím na cestě k sobě samé.   A užívám si to. Po letech frustrací si dovoluji být vším, co mě naplňuje a co mě definuje coby dílky jedné skládačky.

 

Prostor, duše a příběh – je trojice úběžníků, které vymezují oblast mého zájmu – vědomé vytváření domova pro duši. Životní styl jako cesta k duši. Jednoduchost jako způsob vědomého bytí. A touha podporovat a inspirovat všechny, kteří se rozhodnou vydat stejným směrem . 

 

Chci pracovat se vším, co umím a znám. Chci nacházet skryté souvislosti a propojovat věci zdánlivě nesouvisející. Objevovat uhrančivou krásu všedních okamžiků.  Chci  dál hledat křehkou rovnováhu v sobě i kolem sebe, vychutnávat ji všemi smysly a sdílet ji. Sdílet ji vědomě jako příběhy o tom, že život je magický. A že určitě nějak souvisí s jednoduchostí, tajemstvím a krásou...